P. Stanislav Jaromi v TV Noe
Křesťanská televize TV Noe v pořadu Poutníci času představila životní příběh Stanislava Jaromiho OFMConv. Ukazuje se v něm, že povolání někdy nezačíná jednorázovým rozhodnutím, ale tichým, pozvolným nasloucháním. A že františkánská spiritualita dokáže vidět svět jako dar, nikoli jako vlastnictví.
Jako nejstarší ze šesti dětí vyrůstal Stanislav Jaromi v prostředí, kde byly poutě, víra i františkánská přítomnost přirozenou součástí každodennosti. Silnou inspirací mu byl také svatý Jan Pavel II., jehož pontifikát přinesl celé jedné generaci naději, odvahu a otevřenost světu. Zlomovým okamžikem se stal rok 1991, kdy byl povolán do služby v době navracení klášterů církvi a bylo zapotřebí lidí, kteří se jich ujmou. Následovalo studium filozofie, environmentalistiky a doktorát z filozofie věd a přírodních věd. Postupně se vyjasnilo téma, které se stalo osou jeho života: spravedlnost, pokoj a ochrana stvoření – Justice et Pax. Ne náhodou byl v roce 2016 oceněn titulem Człowiek Roku Polskiej Ekologii.
Jak sám opakovaně zdůrazňuje, ekologie není doplňkem víry ani módním tématem: „Ekologie není cosi mimo víru, ale její přirozenou součástí.“ Františkánská spiritualita už od 13. století přináší radikálně pozitivní pohled na svět. V kontrastu k proudům, které považovaly hmotu a tělo za něco špatného, františkáni vyznávají, že všechno, co Bůh stvořil, je dobré. Tento pohled není naivní – nepopírá krize ani zlo –, ale dává naději, že svět může být uzdravován.
„Svět je nemocný – a jsme v něm i my,“ říká Stanislav Jaromi otevřeně. Odpovědí však není útěk, ale proměna postoje: hledání motivace k dobru, dobrovolná skromnost a vědomí, že nemusíme mít všechno. Zvlášť silně tato výzva zaznívá v kontextu adventu a Vánoc. Nejde o to, co nabízí nákupní centra, ale o čas, pozornost a blízkost. Právě to je ten největší dar.
V duchu františkánského poselství Vánoc – Boha, který se stal naším bratrem – se otevírá cesta k obnově bratrství mezi lidmi. Dvouletá služba Stanislava Jaromiho u svatého Jakuba v Praze byla konkrétním uskutečněním této vize. V srdci hlavního města vznikl prostor ticha, otevřenosti a setkávání – klášter, který dýchá „evangeliem všedního dne“. Nejen pro věřící, ale pro každého, kdo hledá. Tento způsob pastorace odpovídá době, kdy se počet praktikujících věřících zmenšuje, zatímco církev spravuje obrovské dědictví: kostely, kláštery a poutní místa. Ne jako majetek, ale jako svěřený dar pro celou společnost.
Jak sám píše na závěr své pražské služby, nic z toho nebylo dílem jednotlivce. Byla to společná cesta mnoha lidí, kteří hledali, jak dnes žít dobré svědectví a oživovat přijaté dědictví – pro otevřenost, kulturu, ticho a péči o stvoření.
Pořad Poutníci času tuto etapu zachycuje s citlivostí a vděčností. Ne jako uzavřenou kapitolu, ale jako svědectví cesty, která pokračuje. Cesty, na níž se ekologie stává způsobem, jak dnes žít evangelium.
Svět je dar. A být správcem znamená děkovat, chránit a sdílet.